Nürburgring – Nordschleife aneb jak jsem projel “peklem”
Nedávno proběhla akce KSA (Klub Sportovních Automobilů) na okruhu Nürburgring. Jak taková akce probíhá a jak se s tím popral Peca (o jehož Nissanu 200sx si snad již brzy budete moci přečíst na našich stránkách), se z jeho slov dozvíte na následujích řádcích.
Znáte to – na něco se hrozně moc těšíte, takže automaticky počítáte s tím, že něco nevyjde. A že se toho během následujících dvou dní mohlo podělat opravdu hodně – stačilo aby se proti nám spiklo počasí. Za mokra se učit Nordschleife, to určitě není dobrý nápad. Proto jsem se ty tři hodiny vyhrazené pro spánek před odjezdem spíše převaloval než prospal.
Cesta do Prahy proběhla hladce a před desátou ráno jsme už v kamarádově Mitsubishi Evo 8 přijížděli na místo srazu v penzionu u výpadovky na Plzeň.
Co se musí Klubu sportovních aut nechat je, že organizačně mají své akce zkrátka podchycené. Vyfasovali jsme bohatou snídani, instrukce, nálepku Nordschleife a radu, že se nemáme po německém autobahnu prohánět ve skupinkách a přivolávat tak pozornost policie. Jak se později ukázalo, na přivolání jejich pozornosti jsme si vystačili i sami. Ani ne deset km za hranicemi nás předjelo trojkové BMW a s rozsvíceným nápisem „Follow me“ jsme ho museli následovat na blízké parkoviště. Z bavoráku vystoupila obdoba Simíra z Kobry 11 s kolegou, oba v civilu, a jali se nás vyptávat, prohledávat a vůbec celkově dost zdržovat. Po ujištění, že kamarád ve svém PDA opravdu neveze místo baterky balíček heroinu, jsme byli propuštěni.
Zbytek cesty proběhl už víceméně bez jakéhokoliv rozruchu, i když taková jízda vedle kamionů v četných místech zúžení dálnice, kde z jednoho pruhu jsou udělány dva pruhy ani ne 2m široké, je docela adrenalinová záležitost. Každopádně těch 700 km uteklo jako nic a nám se konečně naskytl pohled na matku všech okruhů, asfaltový klenot v pohoří Eifel – Nordschleife.
Pověst nejnáročnějšího okruhu na světě Nord nemá jen tak. Během své téměř 100leté existence si vyžádal přes 200 životů, jeho délka a náročnost je pro mnoho lidí nepřekonatelně děsivá, stejně tak jako je pro ostatní přitažlivá až neodolatelná. Nejenže oproti běžnému závodnímu okruhu má 5x více zatáček, ale vzhledem k tomu, že byl stavěn v době, kdy závodní jezdci byli sebevrazi, létající nepřipoutaní 250 km/h v autech ve tvaru doutníku, má také velmi málo únikových zón (rozuměj, skoro žádné), takže jedna chyba = jeden pěkně velký průšvih. A tím myslím opravdu velký, protože jestli něco na Nordu nelze doporučit, je to kontakt se svodidly. Nějaký ten škrábanec nebo promáčklina na svodidlech vás klidně může přijít i na 1 500 euro, pokud pak kvůli vám musí zastavit jízdy, naúčtují vám každou minutu a pokud vás nedej bože musí odtáhnout, je třeba mít k dispozici pěkný balík eur, jinak vám auto mnohdy ani nevydají. Mě čekalo mé první kolo na Nordu další den, navíc v půjčeném autě, takže řekněme, že jsem byl před jízdou lehce nervózní, ale nepředbíhejme.
Večer před jízdami proběhlo výborné školení za účasti Sabine Schmitz, kterou jistě není třeba představovat. Stačí říct, že povolanějšího člověka pro školení o Ringu není. Spíše bych se chtěl pozastavit nad tím, že i přes svou slávu a status největšího znalce tohoto okruhu jde o velmi příjemnou ženskou, přirozenou, skromnou a věčně vysmátou 
Můj první kontakt s ní, při společné večeři v jejím hotelu po školení, neproběhl úplně optimálně. Řekněme jen, že její pes nemá moc rád když ho hladí někdo cizí Tou dobou už dorazili do hotelu Tiergarten i ti největší opozdilci a parkoviště před hotelem se zaplnilo sporťáky všech možných značek.
Nechyběli zástupci značek Ferrari, Lamborghini, Aston Martin, Porsche a samozřejmě nový miláček boháčů s touhou po rychlosti – Nissan GT-R hned v několika exemplářích. Večeře o třech chodech přišla po dlouhém dni na autobahnu vhod. Restaurace Pistenklause má nejen prvotřídní kuchaře, ale hlavně výzdobu, z které vyzařuje láska k motorsportu. Dobové plakáty jsou doplněny podepsanými fotografiemi několika generací závodních jezdců, pro které je návštěva této restaurace během závodních víkendů již tradicí.
Kolem jedenácté jsem se odebral na pokoj, šťastný že mám po setkání s obřím hafanem Sabine dosud všechny prsty na ruce Z okna jsme měli výhled přímo na část Nordschleife a já přemýšlel, co nás tam příští den čeká. Radost? Smích? Slzy?
Ráno bylo poměrně hektické. Po snídani a vyklizení pokojů následovalo nasazování tažných ok na auta a hromadný odjezd na okruh.
Oproti původnímu plánu, který počítal s jízdami pouze po severní smyčce, nás čekaly jízdy po nejdelší verzi Nürburgringu, tedy Norschleife včetně moderního GP okruhu, kde se jezdí například závody F1. Čekala nás tedy ne 20,8 km, ale přes 25 km dlouhá kola. Po příjezdu do boxů jsme konečně mohli vidět, s kým budeme ten den sdílet trať. Členové německého Pistenklubu si přivezli opravdu kvalitní nářadí, nechyběl například Radical SR8, Lotus 2-11 nebo dosud hodně vzácné Audi R8 V10.
Jako první byly na programu ukázky ideální stopy. Vytvořily se 3 vláčky, jeden v čele s českým instruktorem v M3, druhý vedl majitel klubu v Porsche GT2 a třetí Sabine Schmitz ve vypůjčeném Mondeu ST. Samozřejmě jsme zamířili do třetího vláčku. V tuto chvíli by možná bylo vhodné citovat instruktora během školení ze včerejšího večera: „Ukázka stopy se pojede pomalu, aby všichni stíhali, maximálně stodvacítkou“. Na tato slova jsem si vzpomněl za třetí zatáčkou, kdy se rychlost vyšplhala hodně přes 160 km/h. Takové tempo jsem opravdu nečekal a ještě míň to čekal kamarád, který řídil a na Nordu byl poprvé v životě.
GP okruh nebyl až takový problém, ostatně ve společném kole s Nordschleife sloužil jen jako takový předkrm a naopak po projetém Nordu představoval možnost, jak si alespoň trochu oddechnout. Jízda za Sabine byl opravdu zážitek. Přestože jela v nejslabším autě z celého vláčku a jela tempem, které podle ní bylo “relaxed“, měly i drahé supersporty co dělat, aby s ní držely krok. Když jsem Sabine později nadhodil, že to kolo nebylo až tak “langsam”, odvětila jen “Kvatch!“ (kecy!), doprovázeným výbuchem typického sabinovského smíchu. Relaxované tempo Sabine však až tak relaxačně nepůsobilo na mého kamaráda, který byl po dvou kolech nucen zajet do boxů, aby si oddechl.
Ukázkové jízdy skončily a najednou tady byl okamžik pravdy. Byly mi předány klíčky od Eva (se slovy “jeď sám, nemám na to nervy”) a já pomalu vyrazil boxovou uličkou směr okruh. GP-Strecke jsem využil k seznámí se s chováním auta, které jsem předtím řídil všeho všudy asi jen 150 km. Po dálnici. Konečně – nájezd na Nordschleife, spouštím stopky.
Říká se, že studováním videí a hraním her se Nordschleife nenaučíte. Je to naprostá pravda. Můžete se tak však alespoň naučit pořadí zatáček a získat představu o sklonu vozovky v jednotlivých místech. Troufám si tvrdit, že tato teoretická příprava mi ohromně pomohla a umožnila mi zajet takový čas, jaký jsem zajel, a hlavně dovézt auto zpátky vyklepanému kamarádovi v jednom kuse. Jestliže jsem byl před jízdou nervózní, s nájezdem na Nord ze mně vše jakoby spadlo. Zbylo jen pekelné soustředění, přehrávání souslednosti zatáček v hlavě (“Vede tady ta co se tváří jako levotočivá opravdu přes ten slepý horizont rovně? Je v té další zatáčce obrubník, který se dá přejet, nebo ten, který mě vykopne na svodidla?“) a velmi časté koukání do zrcátek. Problémem na Nordschleife totiž je, že na něm často potkáte VELMI rychlá auta. V jednu chvíli máte za sebou prázdno a v druhou už je na vás nalepené zběsilé Porsche a nervózně čeká, jestli mu nějakým způsobem naznačíte, že o něm víte.
První pasáž okruhu – Hatzenbach, je ideální, aby se člověk rozehřál a dostal do rytmu. I tady však už Nord vystrkuje svoje drápky, jednak hrbolatostí v táhlé levé zatáčce, která se jede v rychlostech nad 160 km/h a také sousledností dvou kombinací pravá-levá, kdy samozřejmě v jedné z nich obrubník nelze přejet a v druhé už ano. Od vás se zkrátka čeká, že takové věci víte. Následuje Flugpatz, velmi vtipné místo, jelikož nejdříve musíte skoro naslepo zatočit doprava přes horizont a pak po prudším stoupání následuje zlom, kde se rychlejší auta odlepují od země. A to by nebylo Zelené peklo, aby hned potom nenásledovala poměrně ostrá pravá. Poté projíždíme rychlou pasáží Swedenkreuz kde silnější auta dosahují rychlostí přes 260 km/h. Jedu 180, třeštím oči na další horizont a v uších mi znějí slova instruktora: “horizont po Swedenkreuz musíte najet úplně zprava, jinak rovnou můžete zažádat na pojišťovně o vyplacení totálky”. Není tomu tak dávno co zde jeden zkušený řidič vyrobil z Koenigseggu hromádku šrotu – najel si Swedenkreuz zleva.
Po ostrém brždění do Arembergu vjíždíme do stínu Liščí nory – Fuchsröhre. Posloupnost 4 zatáček z kopce se dá středem projet téměř rovně, což znamená, že do následujícího zlomu doleva nahoru se zde jede přes 200 km/h. Všechny vaše smysly na vás řvou „brzdi!“, to by ale v místě zlomu znamenalo skoro jistě ztrátu trakce a kontakt s blízkými svodidly. Takže jen pustíte plyn, pomodlíte se a zatočíte. Poté je potřeba hodně brzdit do mírné levé, následované ostřejší pravou a velmi utahující levou – tady hodně nováčků končí mimo trať. Na Adenauer-forst se dá rozjet opět až někam k 200 km/h a pokud si věříte, pošlete to do uskákané levé kolem 140 km/h. Po ostré levé zvané Metzgefeld následuje sjezd do nejnižšího místa okruhu – Breidscheid. Cestou tam projedete zřejmě nejpomalejší zatáčku Wehrseifen, ve které si připadáte jak na horské dráze – je to dvojitá levá prudce z kopce.
Po Breidscheidu přichází stoupání, s kterým by podle mě auta pod 100 koní mohla mít lehký problém. A už se řítíme cca ve 160ti do táhlé levé, zvané Lauda-links. Název dostala po nehodě Nikiho Laudy, při které téměř přišel o obě uši a ošklivě si popálil obličej. Po projetí Bergwerku – utahující pravé, přichází druhá nejrychlejší část trati. Dá se zde jet hodně přes 200, musíte však vědět, že ona slepá levá je mírnější než se zdá a že ta zdánlivě levá přes horizont ve skutečnosti vede rovně. Potom už se pomalu (vlastně rychle) blížíme ke Karussellu – nejprofláknutější zatáčce okruhu. Pokud zde řídíte něco jako Ferrari Enzo, není dobrý nápad jet tento klopený vracák vnitřkem – nízké auta zde dřou podvozkem o zem. Naštěstí má Karussell i hladký asfaltový límec, který však už není klopený, takže zde ztratíte kolem 1,5s. Což je problém, že? Poté, co vás vyplivne Karussell, přichází část okruhu, jejíž naučení mi dalo nejvíce zabrat. Zatáčky, většinou projížděné na trojku či čtverku, jsou si podobné jako vejce vejci. Z hypnotického stavu, do kterého se tou nekonečnou kombinací pravá-levá dostanete, vás vytrhne až Pflanzgarten. Zrychluje se zde z kopce a konečně máte výhled dál před sebe – vidíte že na konci klesání je celkem mírná pravá do kopce a soustředíte se na ni. Jenže co to, těsně před ní je zákeřný skokánek, který vás po dopadu zarazí do sedačky a ona mírná pravá už vám najednou nepřipadá tak mírná. Celý Nordschleife je v podstatě boj s přetížením, nejen horizontálním, ale i vertikálním. Nic vás nemůže připravit na šílené komprese, které vás budou tlačit do podlahy v místech, kde se trať láme. Aby toho nebylo málo, za Pflanzgarten číhá zákeřná levá z prudkého kopce – v podstatě se po vás chce, abyste zatočili, když je auto skoro odlepené od země. Chce to dobrý podvozek a chladnou hlavu. Potom už můžete skoro začít oddechovat. Stačí si zapamatovat, že následné zatáčky jde projet pod plynem, i když se zdají prudší a nevidíte kam vedou, profrčet malým Karusselem, nepřehnat to v trojité pravé při nájezdu na rovinku a jsme skoro doma. Čeká nás už jen přes 1 km dlouhá rovinka – příležitost vyzkoušet maximálku auta. Jedu 230 a víc se mi nechce, přece jen to tu hodně drncá. Potom zadržet dech a podržet plyn na podlaze do slepé levé z kopce. Okruh vám tady sám řekne kdy brzdit – nejdříve přijde pouze mírná levá, potom trochu prudší pravá a tou dobou už byste měli jet opravdu pomalu, protože následné esíčko utahuje. V našem případě pak nepokračujeme ihned do dalšího kola Nordschleife, ale vjíždíme na GP okruh. Ten hladký asfalt, tak široká trať, tak přehledná….ideální pro lehký odpočinek před dalším kolečkem v Zeleném pekle.
A co můj čas? Když jsem pohlédl na stopky a viděl tam 9:59, nevěřil jsem svým očím. Splnil se mi sen – zajet Nordschleife na první pokus pod 10 minut. Asi není nutné dodávat, že to byl skvělý pocit – auto přežilo, já přežil a zároveň si myslím, že jsem zajetým časem neudělal ostudu, což mi později potvrdila i Sabine svým “that’s ok”. Pro člověka co na Nordu nejel a je bombardován informacemi o rekordních časech Nissanu GT-R a spol. se 10 minut může jevit jako slabý výkon. Někomu takovému nezbývá než doporučit, ať se na Ring sám vydá a vyzkouší si, že pokořit tuto magickou hranici s relativně slabým autem není úplně jednoduché.
Den však ještě zdaleka nekončil. Konečně jsem měl možnost svézt se v Nissanu GT-R a udělat si vlastní názor, jestli je rozruch okolo tohoto auta opodstatněný. Je. Nadpozemská přilnavost a stabilita, lineární zrychlení téměř od volnoběhu až do omezovače, ultrahladká a rychlá převodovka. K tomu desítky funkcí palubního počítače, které uspokojí každého hračičku. Na druhou stranu je opravdu znát vyšší váha auta a jde doslova cítit, jak v zatáčkách mizí gumy. Zmínil jsem fenomenální brzdy? Co bych na tomto autě zlepšil, jsou určitě sedačky, které jsou na takovéto auto až moc komfortně laděné a nemají až tak dobré boční vedení. Schválně jsem stopoval i toto kolo a výsledný čas něco nad 10 minut mě jen utvrdil, že jsem si předtím nepočínal úplně špatně
Mohl být tento den vůbec ještě lepší? Mohl. Třešinkou na dortu bylo svezení se Sabine Schmitz po GP okruhu. Sabine by se možná dala charakterizovat následujícím průběhem událostí: Po polední pauze je okruh znovu otevřen a na příjezdu už se vytvořila pěkně dlouhá řada aut. Sabine za volantem našeho Eva ji však ignoruje a zařazuje se hned dopředu – před Audi R8 a za Evo IX. Řidič Audi naštvaně hledí co je to za drzouna, ale když uvidí Sabine, naštvaný výraz střídá úsměv. Sabine jen vysmátá zahlásí „stejně bych tě předjela“ a zdá se, že řidič R8 se o tom nehodlá hádat. Chapík z Eva před námi přichází na kus řeči a prosí Sabine, jestli by se po výjezdu na okruh mohl zařadit za ni a studovat její stopu. „Klidně, ale na GP okruhu žádnou stopu nemám “. Otázkou zůstává, kolik toho stihl za ty tři zatáčky, co se nás držel, nastudovat. Sabine si během půl minuty osahává auto a během půl kola o něm ví všechno potřebné. A pak už si jen užívá. Agresivní nájezdy, plné brzdy, skoro pořád mírný drift všech 4 kol. Tam, kde jsem docela hodně brzdil, ona nepovažuje za nutné se brzdy ani dotknout. Pro normálního člověka se její jízda jeví jako zběsilá a šíleně agresivní, včetně předjížděcích manévrů. Sabine však jen se smíchem hlásí „not my tires“ a posílá auto do dalšího driftu. Jsou to velmi poučné 2 a půl kola a při zajíždění zpět do boxu mám pocit, že se mám ještě hodně co učit. Z gum opadávají žmolky a od brzd se kouří.
Když jsem se Sabine před jízdou ptal, které auto z našeho klubu jí zatím sedlo nejlépe, uvedla, že na každém jí něco vadilo, snad jen že to „Gallardo wasn’t bad”. Proto se po jízdě ptám, co říká na Evo. “It’s fun, great car, better than those 400hp supercars“. Líbí se jí také, že Evo není „kastrované“, jak označuje auta s různými stabilizacemi a poloautomatickými převodovkami. Sabine Schmitz má prostě ráda koncepčně jednoduchá auta s manuální převodovkou. Můj člověk.
Ještě mi to nedalo a zeptal jsem se Sabine, co si myslí o jízdě bokem. Sabine driftuje ráda, rozhodně si nemyslí, že jde o nějakou podřadnou zábavu pro japonské teenagery. A vhodné auto na drift? Údajně její BMW M5
Odpoledne se chýlí ke konci a je čas pomalu vyrazit na zpáteční cestu. Během uplynulých dvou dnů jsem chtěl zjistit, jestli Nordschleife opravdu náleží označení Zelené peklo. Ne, je to zelený ráj, který se však může v ono peklo změnit během zlomku vteřiny. Za sebe můžu říct, že jsem se na tomto místě, na samotném okruhu i atmosféře, která tu panuje, stal závislým. Je to droga. A už se nemůžu dočkat, až si šlehnu další dávku.
